Dneska už je naprosto běžné platit kreditní kartou. Něco, co ještě před pár desítkami let byla žhavá novinka, je dneska spíše nutností a naprostou samozřejmostí – na místo, kde se nedá platit kartou, okamžitě hledíme trochu podezřele. A pokud to není nějaká studentská knajpa u univerzity, tak se asi otočíme a zase vyjdeme dveřmi ven někam jinam.
Zvláště pak obchody dneska musí mít terminály – jak by k tomu přišli lidi, kdyby si museli kvůli každému prodeji vybírat z bankomatu? Dneska už technika tak pokročila, že již můžeme platit telefonem, což je pro některé starší generace naprosto unikátní záležitost, kterou nemohou pochopit a hledají na tom jenom negativa. Například spousta babiček se raduje nad „hloupostí“ mladých – co když přeci telefon někdo ukradne? A má je v hrsti! Ale prosím vás, paní, když vám někdo ukradne peněženku, tak se taky nemáte nad čím radovat. Mnohdy lidi nosí v peněženkách údaje, které by měli určitě nosit někde jinde. A to jste potom v hrsti!
Někteří už i zkoušejí implantovat čipy do svých rukou, aby se o krádeže nemuseli bát. To by jim pak museli uříznout ruku, aby se dostali k čipu. Co je ale nesmírně důležité, tak je to, že dneska už každá společnost, ne jen banka, vypouští do světa své vlastní kreditní či debetní karty, díky kterým mohou jejich klienti nakupovat. A dělají to i takové technologické společnosti jako je například Samsung. Ostatně, proč by to dělat nemohli, že ano?
Valná většina těchto firem jde do tohoto karetního světa zejména proto, že mohou nabídnout zákazníkům větší univerzalitu, propojení napříč zařízeními a prostředky a hlavně taky proto, že to představuje velice užitečné zdroje údajů – tedy co kupujete, kdy, kam chodíte a proč. Tohle jsou všechny cenné údaje, které tyto společnosti sbírají, a poté se s nimi obchoduje. Ale tak, pro to větší pohodlí, co bychom neudělali, že ano?