Jako dítě mě hodně bavily sportovní aktivity. Nedokázala jsem si představit, že bych jako dítě se nějak nehýbala a nechodila ven. Jistě to znáte. Protože ještě v devadesátých letech anebo začátkem tisíciletí naši rodiče nás naháněli domů, protože všechny děti chtěly být stále venku, protože co dělat doma? Doma jsme ještě neměly žádné videohry ani notebook anebo počítač nebo nějaký mobil. Pro nás děti zůstalo pouze to, že jsme si hrály venku s ostatními dětmi. Byl to pro nás nejlepší sport a nejlepší zábava. A mezi náš sport se počítalo hlavně to, všechny hry s míčem. Jako děti jsme si hrály nejvíce s míčem a musím říct, že nás to jenom uzdravovalo a potvrzovalo v tom, že sport je nejlepší lék. Taky si nepamatuji, že by nás jako děti něco bolelo. V dnešní době je smutné, že třeba desetileté dítě si stěžuje, že ho bolí záda nebo nohy nebo klouby.
To u nás jako děti nepřipadalo vůbec v úvahu. My děti jsme byly takové, že jsme byly ohebné a taky hodně odolné. Pokud jsme třeba například spadly z kola anebo zakoply a odřely jsme si loket nebo koleno, tak jsme z toho nedělaly žádnou vědu. Prostě se to stalo, máme úraz, spadly jsme a co z toho? Nic. A možná jsme si chvilku pokecaly nebo pobrečely a hrály jsme si dál.
Přece si jako dítě nenecháme ujít nějaký kvalitní sport, jako například schovávaná anebo jízda na kole. A sport mi vydržel i nyní. Jsem dospělá a mám malého syna a oba dva moc rádi sportujeme. A jak jste na tom vy? Taky se rádi hýbete a sport je vaše oblíbené hobby? U mě to tak určitě platí. Navíc mám moc ráda dobré jídlo, takže je jasné, že taky musím nějak někde vybít energii, jinak bych se asi za chvilku nevešla ani do dveří. Navíc sport mám hodně ráda a nedělám ho z povinnosti, ale spíše jen pro svou zábavu a lepší pocit. Vždy sport je můj a synův život.